7.6.08
6.6.08 proběhl večírek se šampaňským, uzeným, soudečkem pivka a nočním motovýletem k Vejrychovi.....
Pro ty, kteří neznají Vejrycha :
Černokněžník Vejrych
Po celou 30-ti letou válku a také několik let před a po ní svíral moc na Jilemnicku hejtman Vejrych - Jan Weyrich z Gemselfelsu (Václav Weyrych z Gemsfelsu). Lidé jej znali ještě z dob, kdy sloužil nekatolickým pánům, nyní Vejrych obrátil a nutil sedláky, aby přestoupili ke katolické víře. Vejrych se oddával tzv. černé magii a hledal v ní cestu jak proplout touto tak těžkou dobou. Byl to tvrdý a neúprosný mocipán, ale ne bez citů. Přetvářela jej doba a jeho postavení. Jeho poddání z něj měli respekt a hrůzu byl zosobněním odrodilce, prospěcháře a zaprodance ďábla, ale upřímně řečeno, nebyl horší než jiní v jeho době. V roce 1646 získal hejtman šlechtický titul s predikátem a erbem za svou horlivost. Před svou smrtí v roce 1661, kterou patrně cítil v předstihu, se zbavil všeho světského majetku.
Místo kde ležel Vejrychův statek nalezneme ještě dnes. Je to blízko křižovatky silnic na Brannou, Martinice a hlavního tahu od Martinic ku Hrabačovu býval hostinec „Ve Dvoře“. Původně to byl svobodnický statek s číslem popisným 22. To nám dokládá blízká ulice pojmenovaná K Vejrychovsku“. Celý statek byl poměrně komplikovaná stavba s rozsáhlými sklepy, později částečně zatopenými. Údajně vedly odtud tajné chodby do branského a jilemnického zámku. Následně zde byly ještě před pár desítkami let Stavebniny a zcela nedávno byly všechny stavby zničeny a tedy i poslední známky po Vejrychovi. V době nadcházející má tento prostor padnout nové zástavbě a tak i poslední torza podzemních skulptur padnou za oběť zubu času. Zůstanou jen pověsti a naše fantazijní představy. Nikdo už nenajde nikdy nenalezenou čarodějnou knihu temné magie hejtmana Vejrycha.
Vejrychovy „kousky“
Z otrub vhozených do kotle vřící vody dokázal vyčarovat rotu vojáků. Povětřím létal z jednoho konce panství na druhé.
I svým vlastním povozům dokázal přikázat, aby bez čeledínů samy pracovaly. Například hnojný vůz sám jezdil po poli a rozhazoval mrvu. Vejrych sám seděl obkročmo na vikýři a všemu se smál.
I na více místech dokázal býti. V jednu chvíli zlořečil robotníkům v Branné, jiný jej v tu dobu potkal Na Spálenách a třetí jej viděl na Mříčensku.
Čert a hak
Podobný zážitek měl i jeden soused, který si přišel k Vejrychovi vypůjčit hak. Nikoho, ale ve světnici neviděl, jen tu tlustou čarodějnou knihu o níž si všichni povídali. Směle k ní přistoupil a četl. Tu se ozvala veliká rána a od stropu visí chlupatá noha. Vzpřímila se jako živá a na konci kopyto. Najednou se ozve další rána a jako prve spadne druhá noha. Jako by to nestačilo ozve se třetí rána a spadl trup, pak obě ruce a posléze s děsivým řinkotem se kutálí i hlava. Soused omdlel a když se probral viděl nad sebou čerta, který po něm natahuje kostnaté drápy. Stihl se jen pokřižovat a schoulit do klubíčka. Vtom vešel Vejrych a čertovi jen pokynul rukou a ten se rozplynul, jen sirná pára po něm zůstala. „S čím si to zahráváš, opovážlivče,“ zahřměl Vejrychův hlas, „máš velké štěstí, že jsem přišel včas! Byl by ses věru se zlou potázal!“
Svatebčané
Tak i mladí svatebčané, když šli zvát Vejrycha na svatbu a nikoho nezastihli, neodolali a začali předčítat z knihy. Náhle se světnice začala plnit všelijakou havětí, pitvornými zvířátky a vousatými skřítky. Vejrych vstoupil již s úsměvem na tváři, rozhodil po světnici hrst jáhel, aby jej skřítci posbírali. Jak práci skončili, zmizeli tak tajemně jak se objevili.
Vejrych a švec
Švec Budina z Jeriovska se jednou v náladě toulal po lese a co nevidí. Spícího Vejrycha! A tu uviděl, že pověst nelhala, místo jedné nohy kopyto! Budina byl kopa veselá a tak se hned jal bráti míru na kopyto. Hned se v hospodě svým kouskem a pochlubila spěchal domů, aby ušil Vejrychovi botu a návlek na kopyto. Ráno spěchal s hotovým dílem k hejtmanovi, položil jej na práh a už upaloval zpátky. Vejrych jej však spatřil a už s pekelným klením a sakrováním uhání za ševcem. Švec byl však rychlý jak veverka a tak se dopálený hejtman vznesl do povětří. Švícko jen zabouchl dveře a již se celým stavením rozlehla obrovská rána jak Vejrych dopadl kopytem na zeď. Za velikého sakrování se rozlétlo sklo a oknem do světnice přilétla bota i s pouzdrem na kopyto. V Budinovi byla malá dušička, již nikdy nevtipkoval a nadosmrti se černokněžníkovi vyhýbal.
Vejrychovi havrani
Jednou v neděli čekal Vejrychův čeledín marně na svého pána, vstoupil do jeho pokoje a nikde ho neuviděl. V tom jeho zrak zabloudil, kde ležela pověstná Vejrychova kniha kouzel - čarodějná kniha. Zvědavost přemohla jeho strach z pána a tak přistoupil ke stolu, sklonil se nad knihou, chtěje číst, ale nerozuměl onomu písmu. Náhle do komory vlétl kovově černý havran a se zakrákáním usedl na skříň. A za ním druhý, třetí až jich nakonec bylo 12. Začal tedy tleskati, aby je vyplašil. „Co pán poroučí? Co pán poroučí?“, skřehotali havrani. Náhle pochopil, to nejsou havrani, ale zplozenci pekel. Tělo mu rozklovou a odnesou jej k pánovi pekel Satanovi! Náhle jej napadla spásná myšlenka: „Leťte na pole k lesu, kupky rozházejte a dobře zaryjte!“ Havrani v mžiku odlétli a jali se vykonávat přikázanou práci. Čeledín už nečekal, až se vrátí a utíkal pryč. Ale nedoběhl, nohy se mu podlomily a probral se až na svém lůžku a Vejrych se nad ním skláněl sám Vejrych řka: „Vstaň a hybaj po práci! A nikdy se už nepleť do věcí do kterých Ti nic není!“ Ale čeledín se nezvedal, zimnice s ním klepala a ještě dlouho si poležel. Po nějakém čase si nemohl než myslet, že to byl horečnatý sen. Ale lidé co se v ten den vraceli z kostela si všimli, že všechen hnůj na Vejrychově poli byl tak rychle zaorán.
Vejrychovo kopyto
Jednou již prostý lid nevydržel zlovůli mocipánů a jeho zloba se obrátila proti Vejrychovi ten tak tak unikl a ukryl se koruně vysoké borovice. Tam přečkal veškerý neklid a poté slezl dolů, jen když slézal si utrhl své kopyto. Časem jej tam nalezli místní kluci a donesli jej ševcům na Jeriovsko, kde zjistili, že opravdu sedí jak do díry do zdi tak do pouzdra na kopyto od ševce Budiny. Tomu lesu, který zachránil hejtmanovi život se začalo říkat Vejrychovsko. Vejrychovi brzy narostlo kopyto nové a říkalo se, že je už na tři okovaný a brzy z něj bude čert. To jak stále více peklu propadal.
Vejrychovo vojsko
Jednou hejtman přikázal svému čeledínovi, aby zatopil v krbu a přinesl ze sýpky pytel otrub. Když se v krbu oheň rozhořel, nasypal Vejrych za podivného mumlavého zaříkávání do ohně tajemný prášek. Voda ihned začala vřít, hejtman nadzvedl poklici a nasypal do ní otruby. Z nádoby ihned začali vyskakovat vojáci v plné zbroji a stavěli se hned do řady až jich bylo celé vojsko. Poté si Vejrych dal osedlat vraníka a v čele vojska vyjel potlačovat selské nepokoje na Jilermnicku. Po vítězné akci se vrátil zpět a vojáci opět mizeli v měděnci až z nic zbyli jen otruby.
Zvoník z Lánova
Chudobný jel jednou kol Vejrychových polí. Zálibně se podíval na obilí ve snopech a vzpomněl si na tvář své ženy, jak by ji trocha obilí potěšila. A jak pomyslel, tak učinil. Ale Vejrych se již brzy vše dozvěděl a kul pomstu. Jednoho srpnového dne těsně před bouří stoupal zvoník na věž, aby odzvonil klekání. V tu chvíli se Vejrych vztekle rozjel k Lánovu a hroznou silou na místě udeřil do zvonice. Na zdi zůstal otisk tří podkov. Zvoníka pak našli málo živého, ale nakonec jej přeci vzkřísili.
Vejrychova smrt
Vejrych zemřel v létě roku 1660 a jak bylo zvykem byla rakev s jeho tělem uložena v svátečních sametových šatech a další parádě hodné hejtmana ve sklepě po tři dny, kde měl být hlídán.
Ještě než se tak stalo šla služebná ze dvora do sklepa pro vodu, kde byla také studna. Zahleděla se na mrtvého pána a hlavou ji probleskla myšlenka, že všechno to bohatství co má na sobě zakopou do země a nikdo již z něj nebude mít užitek. I sebrala vzácný zlatý prsten a chtěla kvapně ze sklepa utéci. Náhle plamen svíce zaprskala a jakoby ze záhrobí se ozval hluboký hlas: „Zlodějko, vrať mi prsten!“ Vyjekla, sáhla za živůtek a spěšně hodila prsten zpět do rakve. Na vodu zapomněla, jen už aby byla ve světnici.
Navečer přišlo na řadu hlídání. První noc držela stráž děvečka. Kolem jedenácté hodiny večerní na pár minut usnula a když se probudila byla rakev prázdná. S jekotem vyběhla ze sklepa a všichni prohledali celý dům. Vejrycha nikde nenašli. Ráno pacholek, který šel zhášet svíce našel jeho tělo v rakvi jako by se nic nedělo.
Druhý den hlídal vysloužilý voják - čeledín Jakub, který tvrdil, že se nebojí ani čerta. Ale i on k ránu zdřímnul a tělo zmizelo. Kdy se až za denního světla všichni do sklepa vrátili, tělo opět leželo na svém místě.
Třetí noc po několika korbelích piva na odvahu opět hlídal Jakub. Scénář se opět opakoval - neuhlídal a k ránu bylo tělo opět v rakvi.
Vejrychův pohřeb
V den Vejrychova pohřbu bylo obloha zatažena temné šedivými mraky ze kterých po chvíli spustil prudký liják. Kdo nemusel se pohřebního průvodu nezúčastnil. Čtyři chlapi se chopili vší silou rakve, ale div ji nevyhodili do výšky jak byla lehká. Odklopili víko rakve a na dně ležel jen useknutý koňský ocas! Náhle se za nimi ozval smích. Ohlédli a hrůzou úplně zkoprněli. Vejrych seděl obkročmo na střeše svého dvorce. Zvedli rakev opět na ramena a strach zkoprnělí pokračovali ke hřbitovu. Po téměř nekonečné chvíli zjevení zmizelo a rakev jim náhle prudce ztěžkla v rukou a vypadla na zem až se víko odklopilo. Vejrych ležel v rakvi! Rychle přiklopil víko a spěchali na hřbitov od jihu, kde páter Ries požehnal rakev křížem v kostele pak spěšně odmumlal pár slov a již spouštěli rakev do hrobky a zahazovali ji hlínou.
Vejrychův duch
Již několik dní po pohřbu se temnou jilemnickou nocí začali prohánět podivné kočáry. Prý jich zpravidla bylo 12, vynořovaly se z lesů u Martinic a projížděli kol Vejrychova dvorce nebo jezdili po silnici od Roztockého háje podle dvora k Branné. Kočáry to byly zcela černé, na vysokých kolech, otevřené s broušenými svítilnami, které krvavé zářily. Kočáry byly tažené párem černých vraníků, kteří se vzpínali a letěli jak vítr, jejich postroje se leskly zlatem a stříbrem a na kozlíku seděl kočí v černém obleku stejně jako lokaj, stojící vzadu na stupátku. V každém voze si hověl černý pán a v tom posledním ... sám Vejrych!
Ale byly i dny kdy se Vejrych proháněl Jilemnicí i sám. To potvrdil i tkadlec Koblížek z Mříčné. Potkal se sousedem Šonským a tak šlapali spolu k Jilemnici. Po chvíli se kolem nich prohnal černý kočár oba chodce minul zastavil a z kočáru se ozvalo: „Koblížku, nasedni!“ Koblížek přišel blíž k otevřenému kočáru a chtěl se zeptat, komu vděčí za laskavé pozvání. Než ale cokoliv řekl, neznámá ruka jej drapla, vtáhla do kočáru a již ujížděli do tmy. Koblížek z oken po chvíli viděl pražský Karlův most a po chvíli se opět dveře otevřely a byl mrštěn do tmavého příkopu. Po celou dobu černá bytost jenž dělala Koblížkovi společnost nepromluvila. Koblížek se sebral z příkopu a viděl před sebou na silnici postavu. Viděl, že je to Šonský. Oba byli velmi celou příhodou rozrušeni a došli k závěru, že to nemohl být nikdo jiný než Vejrych.
Vejrychův konec a bába Nezbedka
Dlouho se Jilemnice třásla Vejrychovými kousky. Tvrdí se, že konec tomu učinila jedna babka Nezbedka, kořenářka, žena nad jiné zkušená, postrach ženštin, které se o filipojakubské noci oddávaly hříšným čarám. Volali si ji, když jim kráva dojila krev místo mléka, když se dobytče rozstonalo, když si člověk ublížil nebo od uhranutí scházel na zdraví.
Dlouho se na Vejrycha připravovala, celé dny klečela před svatým obrázkem. Potom si opatřila režný pytel, teplou cihlu čerstvě vytaženou z pece, pramen pevného lýčí, do džbánku tříkrálovou vodu a do uzlíku svěcenou křídu. Než komůrku opustila, požehnala jí a zabezpečila ji před zlými duchy, kteří by se jí mohli mstít:
Kříž Boží přes dům leží,
kdo v něm leží - anjel Boží
vstupuje ze čtverých koutů,
pěti dveří,
nepřistupujte k mému loži,
až přečtu hvězdy na nebi,
šlépěje na stromech,
písek v moři,
trávu na zemi.
Dopomáhej mně,
Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý.
Amen.
Pokropila se na cestu pečlivěji než kdy jindy z kropenky u dveří a dala si pozor, aby vykročila pravou nohou a nepřipravila se už předem o zdárný výsledek. Pro posílení svého sebevědomí a proti strachu jenž malinko klíčil v její srdci si mumlala:
Jeden je Pán Bůh náš
Dvě tabule Mojžíšovy
Tři patriarchovy
Čtyři evangelistové
Pět ran Ježíšových
Šest mudrcových kamení
Sedm darů Ducha Svatého
Osmero blahoslavenství
Devatero kůrů andělských
Desatero Božích přikázaní
Jedenáct panen nevinných
v Rejně v Kolíně pochovaných
Dvanáct apoštolů rozeslaných
Jeden jediný Pán Bůh náš!
Na louce kvapně natrhala kytici „kominíčků“ a na křižovatce u lesa ze zastavila a vyndala tříkrálovou křídu a napsala kol sebe kruhu. Pak kladla po obvodu květ za květem, říkaje: „Toten, toten, nemůžeš ke mně pro ten...“ Svěcenou vodou pokropila sebe pak dvojitý kruh, stříkla na všechny světové strany a čtyřikrát pronesla: „Skrze tato svatá znamení nemáš ke mně moci!“ A pak již jen čekala na ďábelské kočáry.
Jen co první přijel, vzkřikla naň ze svého kruhu, se svěcenou vodou s křídou v levici a pravé ruce svěcenou křídu: „Zaklínám tě skrze Boha živého, pověz, kde je Vejrych!“
Ozvalo se jen temné: „Je dosud na Pražkém mostě!“ Tak učinila pokaždé, vždy zvěděla, že se Vejrych blíží a z jedenáctého kočáru se jí dostalo takové odpovědi: „Jede za mnou!“
To Nezbedka vyskočila z kruhu, křídou načrtla půlkruh, obložila totenem a vykropila právě včas, poslední kočár se samotným Vejrychem už je tu! Koně se vzpínali a řičeli, ale přes čarovný půlkruh se nedostali. Babka nelenila a dokončila kruh za kočárem a obložila totenem. Pak skočila do svého kruhu a prudce hodila cihlu do kočáru. Zablesklo a zahřmělo a temný kočár zmizel. Místo něj tam stál jen obrovský černý kocour, ale než se nadál už tam byla Nezbedka a šup s ním do pytle o ovázala jej lýčím. Pak se hned vydala vysoko do hor, kde jej měli roztrhat rarachové. Ale tvrdí se ale, že staré bábě kocour utekl a že jej nakonec chytil jilemnický pohodný. Těžko ale věřiti, že takový ďábelský duch jako ten Vejrychův, by se dal chytit od báby kořenářky, možná si jen bába udělala dobrou reklamu. Ale to vše jsou jen dohady. Budu-li citovat: „Můžeme se o tom hádat, přít a diskutovat, ale to je vše co s tím můžem dělat.“
Definitivní konec černokněžníka Vejrycha
Jilemnický pohodný se jednou vracel z Horní Branné a prodíral se závějemi přes Bohdaneč do Jilemnice a rozhodl se, že se si v bohdanečské hospodě odpočine. Když tu se před ním objevily plamínky zelených kočičích očí. Pohodný hbitě vyndal pytel a jal se kocoura chytit. Kocour s pohodným házel jako by v pytli nebyl obyčejný kocour, ale divoký kanec. Nakonec jej ale pohodný přemohl a i s pytlem usedl v hospodě na dubovou lavici. Přemýšlel o tom, že si z ostatních hostů vystřelí, a že jim namluví, že chytil ducha černokněžníka Vejrycha. Hosté, ale chtěli onoho ducha vtěleného do kocoura vidět. Pohodný tedy otevřel pytel a kocour vyběhl na stůl, celý naježený a sliny mu létají od huby - vzteklý jako sto čertů. Pohodná nelenil a sukovicí jej praštil do kožichu. Kocour zaječel a vyrazil stropem a nikdo ho už nikdy neviděl. Jen ve stropě po něm zbyla díra velikosti kola od vozu. Všichni zůstali jako přimražení i jilemnický pohodný. Tiše přemýšlel o tom, zda-li šlo opravdu o Vejrychova ducha. Roman Jirsa tvrdí, že vůbec nešlo o Vejrychova ducha, ale o černého kocoura ze štvaní jichž právě v lesích mezi Jilemnicí a Brannou bylo více než dost. Ale jak to doopravdy tehdy bylo se již nedozvíme. Je ovšem pravdou, že po této události se již Vejrychův duch neukázal a ani malilinko nezastrašil.
Vejrychova čarodějná kniha
A co se stalo s jeho „čarodějnou“ knihou? Říká se, že ji Vejrych ztratil už zaživa kdesi na polích u sv. Karla a že ji pak našel pocestný a listujíc v ní vyvolal ďábly a s hrůzou utekl. Raraši pak knihu sebrali a ulétli do horoucích pekel.
Jiní zase říkali, že kdes na jilemnickém dvorci doškář spravoval střechu a ve krovech nalezl tuto knihu, neodolal a jen co počal čísti, už tu byli čerchmanti „a co prej pán poroučí“? I vzpomněl si na hromadu kamení u roztockého háje a tak dal jim tu hromadu rozbíjet. Ďáblové rozbíjeli tu hromadu na štěrk a spravili tím jilemnickou cestu. Ale doškář nic nečekal a ďábelskou knihu spálil.
I ve Víchovské Lhotě u Hamplů prý měli jakous, snad Vejrychovu, čarodějnou knihu. Jednou v neděli odešli rodiče na trh a děti nechali doma. Když se vrátili, čekalo je nemilé překvapení. jejich malí čarodějové si nedali pokoj a předčítali. Teď seděli v rohu a ani nedutali, kol nich různé havětě, jenž dotírala na malé nezbedy. Naštěstí starý Hampl věděl co a jak. Hned začal číst - ale pozpátku! Havěť mizí jako mávnutím kouzelného proutku, jen děti jsou nesmírně vylekané!
Velmi zajímavé je vyprávění moudré kořenářky Patočkové z „Podkovy“ v Horní Sytové. Na samotě na kozelským potokem směrem ke Kácovu měl stavení starý hospodář. A právě on měl údajně Vejrychovu čarodějnou knihu. Snad právě proto se mu i v chudých letech dobře dařilo a tak víceméně šťastně proplouval podhorským životem. Jen smrt jeho ženy se mu odčarovat nepodařilo a tak se stal vdovcem. Žil dlouho, předlouho až si jednou dal zavolat souseda a řekl mu: „Nemůžu umřít sousede a to asi proto, že mám čarovnou knihu! Moc Vás prosím, odneste tu knihu do tůně v Poniklé, do „Dufníku“ a pak mi přijď říci co se s knihou dělo.“ Soused přislíbil, že tak udělá, ale neudělal. Pomyslil si, že je škoda se takového štěstí zbaviti. I rozhodl si, že si knihu ponechá, starému sousedovi zalže a všichni budou spokojeni. ale starý čaroděj vše poznal a zle se rozlobil. I vyslal jej podruhé, ale souseda opět popadla chamtivost a opět zalhal. Ale čaroděj vše opět poznal a zle sousedovi vyčinil, ten se zastyděl a napotřetí čarodějnou knihu opravdu hodil do tůně. To se začaly dít věci, voda se začala točit a vřít, všechny barvy pekelné vystřídala a zvuků ďábelských taktéž. Soused se zle vyděsil a vzal nohy na ramena. Jen přiběhl domů, hned zjistil, že stařičký čaroděj v poklidu skonal a prý mu vyřizuje poděkování za dobře vykonanou službu.
Tak to možná bylo s tajemnou knihu černokněžníka Vejrycha. Od té doby se o ní a ani o něm nic neproslechlo. Snad on i kniha odpočívají v poklidu, ať už v pekle nebo v nebi nebo třeba jen hnijí v zemi.
Tak a už to víte..!!!
Pro ty, kteří neznají Vejrycha :
Černokněžník Vejrych
Po celou 30-ti letou válku a také několik let před a po ní svíral moc na Jilemnicku hejtman Vejrych - Jan Weyrich z Gemselfelsu (Václav Weyrych z Gemsfelsu). Lidé jej znali ještě z dob, kdy sloužil nekatolickým pánům, nyní Vejrych obrátil a nutil sedláky, aby přestoupili ke katolické víře. Vejrych se oddával tzv. černé magii a hledal v ní cestu jak proplout touto tak těžkou dobou. Byl to tvrdý a neúprosný mocipán, ale ne bez citů. Přetvářela jej doba a jeho postavení. Jeho poddání z něj měli respekt a hrůzu byl zosobněním odrodilce, prospěcháře a zaprodance ďábla, ale upřímně řečeno, nebyl horší než jiní v jeho době. V roce 1646 získal hejtman šlechtický titul s predikátem a erbem za svou horlivost. Před svou smrtí v roce 1661, kterou patrně cítil v předstihu, se zbavil všeho světského majetku.
Místo kde ležel Vejrychův statek nalezneme ještě dnes. Je to blízko křižovatky silnic na Brannou, Martinice a hlavního tahu od Martinic ku Hrabačovu býval hostinec „Ve Dvoře“. Původně to byl svobodnický statek s číslem popisným 22. To nám dokládá blízká ulice pojmenovaná K Vejrychovsku“. Celý statek byl poměrně komplikovaná stavba s rozsáhlými sklepy, později částečně zatopenými. Údajně vedly odtud tajné chodby do branského a jilemnického zámku. Následně zde byly ještě před pár desítkami let Stavebniny a zcela nedávno byly všechny stavby zničeny a tedy i poslední známky po Vejrychovi. V době nadcházející má tento prostor padnout nové zástavbě a tak i poslední torza podzemních skulptur padnou za oběť zubu času. Zůstanou jen pověsti a naše fantazijní představy. Nikdo už nenajde nikdy nenalezenou čarodějnou knihu temné magie hejtmana Vejrycha.
Vejrychovy „kousky“
Z otrub vhozených do kotle vřící vody dokázal vyčarovat rotu vojáků. Povětřím létal z jednoho konce panství na druhé.
I svým vlastním povozům dokázal přikázat, aby bez čeledínů samy pracovaly. Například hnojný vůz sám jezdil po poli a rozhazoval mrvu. Vejrych sám seděl obkročmo na vikýři a všemu se smál.
I na více místech dokázal býti. V jednu chvíli zlořečil robotníkům v Branné, jiný jej v tu dobu potkal Na Spálenách a třetí jej viděl na Mříčensku.
Čert a hak
Podobný zážitek měl i jeden soused, který si přišel k Vejrychovi vypůjčit hak. Nikoho, ale ve světnici neviděl, jen tu tlustou čarodějnou knihu o níž si všichni povídali. Směle k ní přistoupil a četl. Tu se ozvala veliká rána a od stropu visí chlupatá noha. Vzpřímila se jako živá a na konci kopyto. Najednou se ozve další rána a jako prve spadne druhá noha. Jako by to nestačilo ozve se třetí rána a spadl trup, pak obě ruce a posléze s děsivým řinkotem se kutálí i hlava. Soused omdlel a když se probral viděl nad sebou čerta, který po něm natahuje kostnaté drápy. Stihl se jen pokřižovat a schoulit do klubíčka. Vtom vešel Vejrych a čertovi jen pokynul rukou a ten se rozplynul, jen sirná pára po něm zůstala. „S čím si to zahráváš, opovážlivče,“ zahřměl Vejrychův hlas, „máš velké štěstí, že jsem přišel včas! Byl by ses věru se zlou potázal!“
Svatebčané
Tak i mladí svatebčané, když šli zvát Vejrycha na svatbu a nikoho nezastihli, neodolali a začali předčítat z knihy. Náhle se světnice začala plnit všelijakou havětí, pitvornými zvířátky a vousatými skřítky. Vejrych vstoupil již s úsměvem na tváři, rozhodil po světnici hrst jáhel, aby jej skřítci posbírali. Jak práci skončili, zmizeli tak tajemně jak se objevili.
Vejrych a švec
Švec Budina z Jeriovska se jednou v náladě toulal po lese a co nevidí. Spícího Vejrycha! A tu uviděl, že pověst nelhala, místo jedné nohy kopyto! Budina byl kopa veselá a tak se hned jal bráti míru na kopyto. Hned se v hospodě svým kouskem a pochlubila spěchal domů, aby ušil Vejrychovi botu a návlek na kopyto. Ráno spěchal s hotovým dílem k hejtmanovi, položil jej na práh a už upaloval zpátky. Vejrych jej však spatřil a už s pekelným klením a sakrováním uhání za ševcem. Švec byl však rychlý jak veverka a tak se dopálený hejtman vznesl do povětří. Švícko jen zabouchl dveře a již se celým stavením rozlehla obrovská rána jak Vejrych dopadl kopytem na zeď. Za velikého sakrování se rozlétlo sklo a oknem do světnice přilétla bota i s pouzdrem na kopyto. V Budinovi byla malá dušička, již nikdy nevtipkoval a nadosmrti se černokněžníkovi vyhýbal.
Vejrychovi havrani
Jednou v neděli čekal Vejrychův čeledín marně na svého pána, vstoupil do jeho pokoje a nikde ho neuviděl. V tom jeho zrak zabloudil, kde ležela pověstná Vejrychova kniha kouzel - čarodějná kniha. Zvědavost přemohla jeho strach z pána a tak přistoupil ke stolu, sklonil se nad knihou, chtěje číst, ale nerozuměl onomu písmu. Náhle do komory vlétl kovově černý havran a se zakrákáním usedl na skříň. A za ním druhý, třetí až jich nakonec bylo 12. Začal tedy tleskati, aby je vyplašil. „Co pán poroučí? Co pán poroučí?“, skřehotali havrani. Náhle pochopil, to nejsou havrani, ale zplozenci pekel. Tělo mu rozklovou a odnesou jej k pánovi pekel Satanovi! Náhle jej napadla spásná myšlenka: „Leťte na pole k lesu, kupky rozházejte a dobře zaryjte!“ Havrani v mžiku odlétli a jali se vykonávat přikázanou práci. Čeledín už nečekal, až se vrátí a utíkal pryč. Ale nedoběhl, nohy se mu podlomily a probral se až na svém lůžku a Vejrych se nad ním skláněl sám Vejrych řka: „Vstaň a hybaj po práci! A nikdy se už nepleť do věcí do kterých Ti nic není!“ Ale čeledín se nezvedal, zimnice s ním klepala a ještě dlouho si poležel. Po nějakém čase si nemohl než myslet, že to byl horečnatý sen. Ale lidé co se v ten den vraceli z kostela si všimli, že všechen hnůj na Vejrychově poli byl tak rychle zaorán.
Vejrychovo kopyto
Jednou již prostý lid nevydržel zlovůli mocipánů a jeho zloba se obrátila proti Vejrychovi ten tak tak unikl a ukryl se koruně vysoké borovice. Tam přečkal veškerý neklid a poté slezl dolů, jen když slézal si utrhl své kopyto. Časem jej tam nalezli místní kluci a donesli jej ševcům na Jeriovsko, kde zjistili, že opravdu sedí jak do díry do zdi tak do pouzdra na kopyto od ševce Budiny. Tomu lesu, který zachránil hejtmanovi život se začalo říkat Vejrychovsko. Vejrychovi brzy narostlo kopyto nové a říkalo se, že je už na tři okovaný a brzy z něj bude čert. To jak stále více peklu propadal.
Vejrychovo vojsko
Jednou hejtman přikázal svému čeledínovi, aby zatopil v krbu a přinesl ze sýpky pytel otrub. Když se v krbu oheň rozhořel, nasypal Vejrych za podivného mumlavého zaříkávání do ohně tajemný prášek. Voda ihned začala vřít, hejtman nadzvedl poklici a nasypal do ní otruby. Z nádoby ihned začali vyskakovat vojáci v plné zbroji a stavěli se hned do řady až jich bylo celé vojsko. Poté si Vejrych dal osedlat vraníka a v čele vojska vyjel potlačovat selské nepokoje na Jilermnicku. Po vítězné akci se vrátil zpět a vojáci opět mizeli v měděnci až z nic zbyli jen otruby.
Zvoník z Lánova
Chudobný jel jednou kol Vejrychových polí. Zálibně se podíval na obilí ve snopech a vzpomněl si na tvář své ženy, jak by ji trocha obilí potěšila. A jak pomyslel, tak učinil. Ale Vejrych se již brzy vše dozvěděl a kul pomstu. Jednoho srpnového dne těsně před bouří stoupal zvoník na věž, aby odzvonil klekání. V tu chvíli se Vejrych vztekle rozjel k Lánovu a hroznou silou na místě udeřil do zvonice. Na zdi zůstal otisk tří podkov. Zvoníka pak našli málo živého, ale nakonec jej přeci vzkřísili.
Vejrychova smrt
Vejrych zemřel v létě roku 1660 a jak bylo zvykem byla rakev s jeho tělem uložena v svátečních sametových šatech a další parádě hodné hejtmana ve sklepě po tři dny, kde měl být hlídán.
Ještě než se tak stalo šla služebná ze dvora do sklepa pro vodu, kde byla také studna. Zahleděla se na mrtvého pána a hlavou ji probleskla myšlenka, že všechno to bohatství co má na sobě zakopou do země a nikdo již z něj nebude mít užitek. I sebrala vzácný zlatý prsten a chtěla kvapně ze sklepa utéci. Náhle plamen svíce zaprskala a jakoby ze záhrobí se ozval hluboký hlas: „Zlodějko, vrať mi prsten!“ Vyjekla, sáhla za živůtek a spěšně hodila prsten zpět do rakve. Na vodu zapomněla, jen už aby byla ve světnici.
Navečer přišlo na řadu hlídání. První noc držela stráž děvečka. Kolem jedenácté hodiny večerní na pár minut usnula a když se probudila byla rakev prázdná. S jekotem vyběhla ze sklepa a všichni prohledali celý dům. Vejrycha nikde nenašli. Ráno pacholek, který šel zhášet svíce našel jeho tělo v rakvi jako by se nic nedělo.
Druhý den hlídal vysloužilý voják - čeledín Jakub, který tvrdil, že se nebojí ani čerta. Ale i on k ránu zdřímnul a tělo zmizelo. Kdy se až za denního světla všichni do sklepa vrátili, tělo opět leželo na svém místě.
Třetí noc po několika korbelích piva na odvahu opět hlídal Jakub. Scénář se opět opakoval - neuhlídal a k ránu bylo tělo opět v rakvi.
Vejrychův pohřeb
V den Vejrychova pohřbu bylo obloha zatažena temné šedivými mraky ze kterých po chvíli spustil prudký liják. Kdo nemusel se pohřebního průvodu nezúčastnil. Čtyři chlapi se chopili vší silou rakve, ale div ji nevyhodili do výšky jak byla lehká. Odklopili víko rakve a na dně ležel jen useknutý koňský ocas! Náhle se za nimi ozval smích. Ohlédli a hrůzou úplně zkoprněli. Vejrych seděl obkročmo na střeše svého dvorce. Zvedli rakev opět na ramena a strach zkoprnělí pokračovali ke hřbitovu. Po téměř nekonečné chvíli zjevení zmizelo a rakev jim náhle prudce ztěžkla v rukou a vypadla na zem až se víko odklopilo. Vejrych ležel v rakvi! Rychle přiklopil víko a spěchali na hřbitov od jihu, kde páter Ries požehnal rakev křížem v kostele pak spěšně odmumlal pár slov a již spouštěli rakev do hrobky a zahazovali ji hlínou.
Vejrychův duch
Již několik dní po pohřbu se temnou jilemnickou nocí začali prohánět podivné kočáry. Prý jich zpravidla bylo 12, vynořovaly se z lesů u Martinic a projížděli kol Vejrychova dvorce nebo jezdili po silnici od Roztockého háje podle dvora k Branné. Kočáry to byly zcela černé, na vysokých kolech, otevřené s broušenými svítilnami, které krvavé zářily. Kočáry byly tažené párem černých vraníků, kteří se vzpínali a letěli jak vítr, jejich postroje se leskly zlatem a stříbrem a na kozlíku seděl kočí v černém obleku stejně jako lokaj, stojící vzadu na stupátku. V každém voze si hověl černý pán a v tom posledním ... sám Vejrych!
Ale byly i dny kdy se Vejrych proháněl Jilemnicí i sám. To potvrdil i tkadlec Koblížek z Mříčné. Potkal se sousedem Šonským a tak šlapali spolu k Jilemnici. Po chvíli se kolem nich prohnal černý kočár oba chodce minul zastavil a z kočáru se ozvalo: „Koblížku, nasedni!“ Koblížek přišel blíž k otevřenému kočáru a chtěl se zeptat, komu vděčí za laskavé pozvání. Než ale cokoliv řekl, neznámá ruka jej drapla, vtáhla do kočáru a již ujížděli do tmy. Koblížek z oken po chvíli viděl pražský Karlův most a po chvíli se opět dveře otevřely a byl mrštěn do tmavého příkopu. Po celou dobu černá bytost jenž dělala Koblížkovi společnost nepromluvila. Koblížek se sebral z příkopu a viděl před sebou na silnici postavu. Viděl, že je to Šonský. Oba byli velmi celou příhodou rozrušeni a došli k závěru, že to nemohl být nikdo jiný než Vejrych.
Vejrychův konec a bába Nezbedka
Dlouho se Jilemnice třásla Vejrychovými kousky. Tvrdí se, že konec tomu učinila jedna babka Nezbedka, kořenářka, žena nad jiné zkušená, postrach ženštin, které se o filipojakubské noci oddávaly hříšným čarám. Volali si ji, když jim kráva dojila krev místo mléka, když se dobytče rozstonalo, když si člověk ublížil nebo od uhranutí scházel na zdraví.
Dlouho se na Vejrycha připravovala, celé dny klečela před svatým obrázkem. Potom si opatřila režný pytel, teplou cihlu čerstvě vytaženou z pece, pramen pevného lýčí, do džbánku tříkrálovou vodu a do uzlíku svěcenou křídu. Než komůrku opustila, požehnala jí a zabezpečila ji před zlými duchy, kteří by se jí mohli mstít:
Kříž Boží přes dům leží,
kdo v něm leží - anjel Boží
vstupuje ze čtverých koutů,
pěti dveří,
nepřistupujte k mému loži,
až přečtu hvězdy na nebi,
šlépěje na stromech,
písek v moři,
trávu na zemi.
Dopomáhej mně,
Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý.
Amen.
Pokropila se na cestu pečlivěji než kdy jindy z kropenky u dveří a dala si pozor, aby vykročila pravou nohou a nepřipravila se už předem o zdárný výsledek. Pro posílení svého sebevědomí a proti strachu jenž malinko klíčil v její srdci si mumlala:
Jeden je Pán Bůh náš
Dvě tabule Mojžíšovy
Tři patriarchovy
Čtyři evangelistové
Pět ran Ježíšových
Šest mudrcových kamení
Sedm darů Ducha Svatého
Osmero blahoslavenství
Devatero kůrů andělských
Desatero Božích přikázaní
Jedenáct panen nevinných
v Rejně v Kolíně pochovaných
Dvanáct apoštolů rozeslaných
Jeden jediný Pán Bůh náš!
Na louce kvapně natrhala kytici „kominíčků“ a na křižovatce u lesa ze zastavila a vyndala tříkrálovou křídu a napsala kol sebe kruhu. Pak kladla po obvodu květ za květem, říkaje: „Toten, toten, nemůžeš ke mně pro ten...“ Svěcenou vodou pokropila sebe pak dvojitý kruh, stříkla na všechny světové strany a čtyřikrát pronesla: „Skrze tato svatá znamení nemáš ke mně moci!“ A pak již jen čekala na ďábelské kočáry.
Jen co první přijel, vzkřikla naň ze svého kruhu, se svěcenou vodou s křídou v levici a pravé ruce svěcenou křídu: „Zaklínám tě skrze Boha živého, pověz, kde je Vejrych!“
Ozvalo se jen temné: „Je dosud na Pražkém mostě!“ Tak učinila pokaždé, vždy zvěděla, že se Vejrych blíží a z jedenáctého kočáru se jí dostalo takové odpovědi: „Jede za mnou!“
To Nezbedka vyskočila z kruhu, křídou načrtla půlkruh, obložila totenem a vykropila právě včas, poslední kočár se samotným Vejrychem už je tu! Koně se vzpínali a řičeli, ale přes čarovný půlkruh se nedostali. Babka nelenila a dokončila kruh za kočárem a obložila totenem. Pak skočila do svého kruhu a prudce hodila cihlu do kočáru. Zablesklo a zahřmělo a temný kočár zmizel. Místo něj tam stál jen obrovský černý kocour, ale než se nadál už tam byla Nezbedka a šup s ním do pytle o ovázala jej lýčím. Pak se hned vydala vysoko do hor, kde jej měli roztrhat rarachové. Ale tvrdí se ale, že staré bábě kocour utekl a že jej nakonec chytil jilemnický pohodný. Těžko ale věřiti, že takový ďábelský duch jako ten Vejrychův, by se dal chytit od báby kořenářky, možná si jen bába udělala dobrou reklamu. Ale to vše jsou jen dohady. Budu-li citovat: „Můžeme se o tom hádat, přít a diskutovat, ale to je vše co s tím můžem dělat.“
Definitivní konec černokněžníka Vejrycha
Jilemnický pohodný se jednou vracel z Horní Branné a prodíral se závějemi přes Bohdaneč do Jilemnice a rozhodl se, že se si v bohdanečské hospodě odpočine. Když tu se před ním objevily plamínky zelených kočičích očí. Pohodný hbitě vyndal pytel a jal se kocoura chytit. Kocour s pohodným házel jako by v pytli nebyl obyčejný kocour, ale divoký kanec. Nakonec jej ale pohodný přemohl a i s pytlem usedl v hospodě na dubovou lavici. Přemýšlel o tom, že si z ostatních hostů vystřelí, a že jim namluví, že chytil ducha černokněžníka Vejrycha. Hosté, ale chtěli onoho ducha vtěleného do kocoura vidět. Pohodný tedy otevřel pytel a kocour vyběhl na stůl, celý naježený a sliny mu létají od huby - vzteklý jako sto čertů. Pohodná nelenil a sukovicí jej praštil do kožichu. Kocour zaječel a vyrazil stropem a nikdo ho už nikdy neviděl. Jen ve stropě po něm zbyla díra velikosti kola od vozu. Všichni zůstali jako přimražení i jilemnický pohodný. Tiše přemýšlel o tom, zda-li šlo opravdu o Vejrychova ducha. Roman Jirsa tvrdí, že vůbec nešlo o Vejrychova ducha, ale o černého kocoura ze štvaní jichž právě v lesích mezi Jilemnicí a Brannou bylo více než dost. Ale jak to doopravdy tehdy bylo se již nedozvíme. Je ovšem pravdou, že po této události se již Vejrychův duch neukázal a ani malilinko nezastrašil.
Vejrychova čarodějná kniha
A co se stalo s jeho „čarodějnou“ knihou? Říká se, že ji Vejrych ztratil už zaživa kdesi na polích u sv. Karla a že ji pak našel pocestný a listujíc v ní vyvolal ďábly a s hrůzou utekl. Raraši pak knihu sebrali a ulétli do horoucích pekel.
Jiní zase říkali, že kdes na jilemnickém dvorci doškář spravoval střechu a ve krovech nalezl tuto knihu, neodolal a jen co počal čísti, už tu byli čerchmanti „a co prej pán poroučí“? I vzpomněl si na hromadu kamení u roztockého háje a tak dal jim tu hromadu rozbíjet. Ďáblové rozbíjeli tu hromadu na štěrk a spravili tím jilemnickou cestu. Ale doškář nic nečekal a ďábelskou knihu spálil.
I ve Víchovské Lhotě u Hamplů prý měli jakous, snad Vejrychovu, čarodějnou knihu. Jednou v neděli odešli rodiče na trh a děti nechali doma. Když se vrátili, čekalo je nemilé překvapení. jejich malí čarodějové si nedali pokoj a předčítali. Teď seděli v rohu a ani nedutali, kol nich různé havětě, jenž dotírala na malé nezbedy. Naštěstí starý Hampl věděl co a jak. Hned začal číst - ale pozpátku! Havěť mizí jako mávnutím kouzelného proutku, jen děti jsou nesmírně vylekané!
Velmi zajímavé je vyprávění moudré kořenářky Patočkové z „Podkovy“ v Horní Sytové. Na samotě na kozelským potokem směrem ke Kácovu měl stavení starý hospodář. A právě on měl údajně Vejrychovu čarodějnou knihu. Snad právě proto se mu i v chudých letech dobře dařilo a tak víceméně šťastně proplouval podhorským životem. Jen smrt jeho ženy se mu odčarovat nepodařilo a tak se stal vdovcem. Žil dlouho, předlouho až si jednou dal zavolat souseda a řekl mu: „Nemůžu umřít sousede a to asi proto, že mám čarovnou knihu! Moc Vás prosím, odneste tu knihu do tůně v Poniklé, do „Dufníku“ a pak mi přijď říci co se s knihou dělo.“ Soused přislíbil, že tak udělá, ale neudělal. Pomyslil si, že je škoda se takového štěstí zbaviti. I rozhodl si, že si knihu ponechá, starému sousedovi zalže a všichni budou spokojeni. ale starý čaroděj vše poznal a zle se rozlobil. I vyslal jej podruhé, ale souseda opět popadla chamtivost a opět zalhal. Ale čaroděj vše opět poznal a zle sousedovi vyčinil, ten se zastyděl a napotřetí čarodějnou knihu opravdu hodil do tůně. To se začaly dít věci, voda se začala točit a vřít, všechny barvy pekelné vystřídala a zvuků ďábelských taktéž. Soused se zle vyděsil a vzal nohy na ramena. Jen přiběhl domů, hned zjistil, že stařičký čaroděj v poklidu skonal a prý mu vyřizuje poděkování za dobře vykonanou službu.
Tak to možná bylo s tajemnou knihu černokněžníka Vejrycha. Od té doby se o ní a ani o něm nic neproslechlo. Snad on i kniha odpočívají v poklidu, ať už v pekle nebo v nebi nebo třeba jen hnijí v zemi.
Tak a už to víte..!!!